Smutná neděle - Maďarsko

Mám rád maďarskou kulturu. Chodil jsem v minulosti v Praze do maďarského kulturního střediska, kupoval knihy a desky, pak jsem si zvykl jezdit do Budapešti, maďarská kultura byla tehdy moc zajímavá.

Ale i filozofie: bylo tu pokračování Lukácsovy školy, i když ten už od roku 1971 nebyl mezi živými. V roce 1985 jsem se vydal jako soukromník na konferenci ke stému výročí G. Lukácse. Valtr Komárek, můj tehdejší velkorysý šéf, mi nechal náklady následně proplatit. A tak jsem seděl na Lukácsově nábřeží po konferenci mezi hvězdami lukácsovského bádání a Frank Benseler, vydavatel spisu »K ontologii společenského bytí«, vyprávěl, jak se poprvé setkal s Mistrem. Lukács se ho najednou zeptal: »A Franku, která má kniha Vás přivedla k mé filozofii?« Benseler odpověděl, že monografie »Goethe a jeho doba«. Lukács se otočil k manželce a řekl: »Vidíš, Gertrudo, i špatná kniha může mít pozitivní výsledek!«

Mnohokrát jsem si tu scénu ve své mysli přehrál. Jaká absence pocitu sebedůležitosti u skutečného mistra filozofické kultury! Lukács se vždy snažil ukázat, že jsou alternativy, že není jen buď, anebo. A když ho zatýkal sovětský poručík (Lukács byl členem vlády Imre Nagye), požádal filozofa, aby mu odevzdal zbraň. Lukács sáhl do kapsy a podal mu plnicí pero. Maďarské úsloví říká: »A szó is a fegyver.« (»Slovo je také zbraň.«).

Teď už tak často v Budapešti nebývám. Za Orbána se z Budapešti stalo smutné město. Tisk a média jsou pod silnější kontrolou, než to kdy bylo. Maďaři mají ještě větší hmotné starosti než naši lidé, vládnoucí Fidesz se nezbavil stínů antisemitismu, o nichž mluvila na konferenci v Berlíně Ágnes Heller, která se dnes hlásí k postmarxismu, ale kdysi ji uváděl do říše filozofie právě Lukács. Lukácsova škola, kde bylo hodně lidí židovského původu, je rozprášena. Tu a tam zaregistruji, že někdo z tohoto okruhu funguje: tak třeba Miklós Almási, s nímž jsem kdysi strávil zajímavé dopoledne v prosinci 1985, vydal »Malou knihu o Hegelovi«. Vycházejí spisy Ference Fehéra, například skvělá kniha o Dostojevském jako básníkovi krize, ale Fehér je také po smrti. Nádherné filmy Szabóa (trilogie Mefisto, Plukovník Redl, Hanussen) jsou minulost a maďarská kinematografie má své lepší časy za sebou.

Vybavuje se mi píseň Smutná neděle (Szomorú vasárnap), jediný skutečný hit, který Dezsö Rezsö napsal. Je to tak úžasně sugestivní píseň, která byla za Horthyho zakázaná, protože se prý za jejích zvuků řada důstojníků zastřelila a Horthy nechtěl decimovat důstojnický sbor. Je to úžasná píseň o nešťastné lásce. Říká se žertem, že maďarské předsednictví byla jedna velká smutná neděle. Nikdo se sice nezastřelil, ale hudební sluch bývá vzácný. Ale tam, kam chodili maďarští intelektuálové diskutovat, vznikly z tradičních restaurací provozovny McDonald's. Jen cukrárna Gerbaud vzdoruje a připomíná doby, kdy se tam scházeli lidé ze slavného okruhu Nyugat (Západ), jako Bartók nebo Ady. I krajina města má svou paměť. Pro dnešní vládce nepříjemnou.