Půjde to! - Francie

Půjde to! To je název francouzské revoluční písně. Francie byla málem na kolenou, jakobíni kontrolovali jen 20 z 83 departementů, ale jakobínská revoluční vláda, o níž Robespierre řekl, že jejím vůdčím principem je nutnost, vydupala ze země čtrnáct armád, které nepřítele nejen zastavily, ale i vymetly ze země.

Pak se stala nepohodlnou, thermidoriánská buržoazie už se cítila tak jistá, že se jí zbavila. Zbohatlíci si chtěli svého nově nabytého majetku užít. Lenin psal o tom, že revoluční konvent se rozmachoval k dalekosáhlým opatřením, aniž věděl o jakou koalici tříd se může opírat. Robespierre jako Rousseauův žák pracoval s morálními kategoriemi, a tak nepostřehl to, že proti revoluční vládě stojí koalice těch, kteří tiše sabotují její úsilí. Když to začal tušil, nastala jeho vnitřní krize. Pochopil, že bojoval za ty, kteří jeho hodnoty nesdíleli ani v nejmenším.

Idea, která se odtrhne od zájmu, utrpí ostudu, napsal Marx. Ale ona zpravidla utrpí i porážku. Což se stalo i komunistům ne tak dávno a je třeba na toto poučení dbát. Marx rád studoval francouzské dějiny, protože v nich byly všechny boje dovedeny do důsledků. Vítězství i porážky. Jako krach třetí republiky v roce 1940 byl počátkem nové Francie, u jejíhož zrodu stál Charles de Gaulle. Francie si vážila svých králů, ale k revolucionářům měla vybíravý vztah. Uctívala a uctívá Lafayetta, Mirabeaua, Dantona, jméno Napoleona prodává různé produkty od koňaku až po mýdla, ale Marat, Saint-Just a Robespierre neměli žádnou milost v očích buržoů. I známý liberální historik Simon Schama nazval známý Davidův obraz Maratova smrt, který jdu občas obdivovat do bruselské galerie na Hoře umění, lží. Teprve nedávno se stalo, že v Paříži byl vůbec nějaký veřejný prostor pojmenován jménem Neúplatného, tedy Robespierra. Victor Hugo v románu Devadesát tři ukázal, že revoluce byla místem zrodu moderní Francie. Francie je pro mne i jako mateřská země moderních revolucí zemí velké materiální a duchovní kultury, nejen místem, kde vznikají skvělá vína a jiné kulinární zázraky. Opakuji si jako Karel Čapek za první světové války, když překládal výbor z moderní francouzské poezie, že takový duch nemůže být poražen.

O tom všem přemýšlím, když stojím u Zdi komunardů na hřbitově Pere Lachaise. Každý rok tam na konci května, na připomínku krvavého týdne, probíhá připomínka těch, kteří zahájili novou éru v dějinách lidstva. Zní píseň Le temps des cerises (Čas třešní), něžná píseň evokující ty nejlepší lidské city, především lásku. Vždy si vybavím myšlenku Ernesta Che Guevary, že není skutečného revolucionáře bez lásky. Hugo Chávez Frías s narážkou na 13. kapitolu Listu sv. Pavla Korintským řekl, že bolívarská revoluce je revolucí lásky. Francie, to není země evropských byrokratů. Je to nádherná země, kde má své místo naděje, zrozená francouzskými revolucemi. Jean-Luc Melenchon, můj kolega v Evropském parlamentu, se pokusil s úspěchem tento odkaz vzkřísit ve své prezidentské kampani. Půjde to! Ça ira!