Anastasi - Řecko

V klasické řečtině anastasis, v nové řečtině anastasi, znamená vzkříšení. To slovo zdaleka nevyjadřuje jen víru pravoslavných nebo jiných křesťanů ve vzkříšení Ježíše Krista nebo nakonec všech věřících. Anastasi začíná být slovo, které si obyčejní Řekové připomínají v souvislosti s osudem své těžce zkoušené země, kterou politici podváděli po celá desetiletí.

Řecko bylo přijato do EU z geopolitických důvodů, vládnoucí »elity« neinvestovaly do infrastruktury a do kvality pracovní síly, do lidského kapitálu. Veškeré prostředky šly na »prestižní« projekty, armádu, vše, co se dalo vykrádat a rozkrádat. Země, která je dnes na kolenou, byla v této pozici mnohokrát. Vždycky ale v sobě našla sílu začít znovu a devět pruhů na modrobílé řecké vlajce připomíná devět těžkých let boje o nezávislost.

Film Eleny Dumitrescu Chaos ukazuje tu úžasnou směsici zoufalství, zklamání, naděje a odhodlání, která dnes určuje veřejnou debatu v Řecké republice. Není ztracený národ, který dal světu tolik talentovaných lidí. I dnes Řekové překládají z cizích literatur desetkrát více než 250 milionů Arabů. Zejména mladí se aktivizují, ale problém je, že neexistuje žádná politická síla s reálným ekonomickým a sociálním programem. Ani naši přátelé z Komunistické strany Řecka (KKE) ho nenabídli, a proto ve volbách spadli o čtyři procentní body. Aktivita, která míří do prázdna, vede později k ochablosti. Jako ve slavné tklivé písni Stu Bellami, kde se mluví, obrazně řečeno, o jakoby mrtvých tělech a pohaslém zraku.

V onom filmu mluví také 90letý Manolis Glezos, muž, který se pro všechny komunisty světa a nejen pro ně stal symbolem hrdinství řeckého lidu. Vyšplhal se za německé okupace Řecka na Parthenón a vztyčil tam řeckou vlajku. Nezlomilo ho nic a je stále svěží a plný síly, jako kdyby chtěl vystoupat stin korfi tu kosmu, tedy na vrcholek světa, jak se zpívá v jedné partyzánské písni.

Když návštěvník vidí mladé lidi vysedávající u Aristotelovy univerzity, cítí, jak jsou podobní těm, které známe z antických soch, které jsme se naučili milovat už v mládí. V nich je naděje, kterou ale dusí jejich emigrace z rozvrácené vlasti. Leč každý, kdo Řecko zná, ví, že se Platónova, Aristotelova, Sofoklova, Eurípidova země z toho kolapsu dostane. Přejme řeckým komunistům, aby v sobě našli sílu imaginace najít cestu z tunelu za světlem.