Konec státu v Čechách

Stále s různými výkyvy probíhající kauza Petra Nečase vzbudila emoce a plno morálních soudů. Ale podstatnější problém uniká: co znamená celý zásah, který spektakulárně odstartovalo zatčení Jany Nagyové? Dobře, padla vláda koaliční, nastupuje vláda úřednická, která tu může klidně být až do voleb, ale co se vlastně stalo?

Jakákoli vláda bude muset čelit tomu, že v České republice se dlouhodobě rozkládají funkce státu. Není to jen projev nekompetentnosti těch, kdož vládnou. Je to otázka zájmových priorit. České politické elity se soustředily na koncipování a výkon vlastnického převratu a zanedbaly a pak i ignorovaly náležitý výkon státní správy. Jestliže rozklad minulého režimu začal tím, že jsme měli silný centralismus a slabé centrum, zasluhuje to vysvětlení. Politické centrum se změnilo totiž v zastupitelský orgán jednotlivých složek byrokracie, došlo k erozi veřejného zájmu. A tak jedni hlídali zájmy hospodářského aparátu, jiné bezpečnostního, jiní vojenského atd. Předlistopadová komunistická strana jako subjekt moci podlehla osamostatnění dílčích zájmů jednotlivých složek byrokracie. Ale stát přece jen nějak fungoval.

Ne tak v našich časech. Nezájem horních pater moci o výkon státní správy vedl k tomu, že se osamostatnily nižší složky moci. A ty se začaly chovat zcela autonomně. Bez kontroly shora, bez zpětné vazby zdola, holý zájem na prosazení vlastní moci a vlastní autonomie. Začalo to za Grosse, ale děsivé obrátky to nabralo za Langera. To je terén, ve kterém se pohybuje Miloš Zeman a ve kterém se bude pohybovat úřednická vláda Jiřího Rusnoka. Strach se stal v kruzích politické reprezentace všudypřítomným fenoménem a ovlivní formy vládnutí. Nečas padl: a nehraje se také o Kalouska?