Masaryk inspiruje evropské volby?

To, že Masaryk inspiruje evropské volby, píše Petr Holub, známý komentátor. Kdo by čekal nějaký ponor do světa Masarykova myšlení, zklame se. Holub se pouze odráží od známých klišé jako nebát se a nekrást, mluví o boji proti korupci, i když Masarykova republika měla těch korupčních kauz tolik, až bylo samotnému prezidentovi z tohoto špatně. Přesto souhlasím, že Masaryk může být, jakkoliv se k němu málokdo skutečně hlásí, opravdovou inspirací pro dnešní českou politiku. Prototože jeho politika měla koncepční rámec a také byla spojena s orientací na člověka. Masaryk viděl společnost zdola, jak uvedu dále. Splním takto slib, který jsem dal čtenářům v polemce s Tomášem Krystlíkem, že se k Masarykovi vrátím.

V dnešní české Biafře ducha působí trapně, když se takový Topolánek, Bém nebo kdokoliv jiný z českého establishmentu dovolává Masaryka. Masaryk byl člověk, který, jak pěkně zdůraznil Zdeněk Mahler, viděl společnost zdola. Ani on se jako my nevyhnul omylům, iluzím a chybám, ale žil a zrál ve skutečných konfliktech. Sílil svými vítězstvími i svými prohrami. A nikdy by nesvolil k tomu, aby prezentoval samostatnost jako dar velmocí, jakkoli věděl, jak důležitý byl kontext nového uspořádání světa a Evropy, který se tolik lišil od jeho vidění Evropy, založeném na sérii hlubokých demokratických přeměn, jak je vylíčil v knihách Nová Evropa a Světová revoluce. Ale vraťme se na začátek jeho politické dráhy, tak odlišné od dnešní české politické „elity“.

V bezradné poušti české buržoazní politické reprezentace začala od 80. let 19. století vyrůstat svérázná postava Tomáše Garrigue Masaryka (1850-1937), který od svého příchodu do Prahy (1882) začal kolem sebe seskupovat družinu vědců, literátů i politiků. Masaryk navazuje od 90. let na Palackého a Havlíčka a jejich národnímu programu dává nové formulace. Na rozdíl od jiných "realistů" (Josefa Kaizla a Karla Kramáře) cítí Masaryk, že změněná situace vyžaduje nový národní program, i když sám novou filosofii českých dějin nepíše a psát nechce. Jde o to, aby česká věc byla brána opravdově a vážně. Od roku 1895, po rozchodu s mladočechy, vydává postupně Českou otázku, Naši nynější krizi, Karla Havlíčka, Jana Husa a Palackého ideu českého národa. Tuto sérii završují roku 1901 Ideály humanitní. Masaryk odmítá primitivně nacionalistické akcentování státního práva u Karla Kramáře (1860-1937), Bohuše Riegra, Kašpara Vacka aj. Stejně jako František Palacký viděl základ v přirozenoprávní argumentaci. Státní, historické právo samo o sobě je prázdná forma, která získává platnost jen vnitřní silou národa. Palacký právem spojoval národnostní ideu s hospodářským a sociálním vývojem. Masaryk ovšem mnohem více než Palacký akcentoval význam sociální otázky (a tím dělnictva a jeho politických organizací).

Ale hlavním bodem, kde navazuje Masaryk na Palackého, je problém světové dimenze české otázky. Palacký zdůrazňoval, že v husitství a českobratrství, v české reformaci se projevil český národ jako světodějný činitel prosazující všelidské ideály a to mu zjednává legitimaci do společenství evropských kulturních národů. Národní obrození je proto legitimním obnovením práv od věků národu vlastních. Masaryk vidí druhou oporu kulturní legitimace českého národa v národním obrození vrcholícím myšlenkově v Palackém. (Při tom ale Masaryk zdůrazňuje, že sama tato legitimace nestačí, že je sama o sobě ničím, pokud není závazkem k vlastní současné i nové práci, k neustálé obnově národního života!) Nestačí hmotný vzestup národa, ale je zapotřebí, jak to vyjádřil Hubert Gordon Schauer (1886), "nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa". Masaryk (a jím ovlivnění autoři jako Machar, Šalda, Krejčí, Nejedlý aj.) bojuje za vytýčení smělých perspektiv, za obrat k budoucnosti, za poctivý zápas proti komplexu malosti. Masaryk se snažil nejen soustředit kolem sebe perspektivní osobnosti, ale vytvořit si pozici otevřenosti všemi směry, i směrem k tehdejší sociální demokracii. Té se ujal proti šovinistickým útokům a pomohl jí přeměnit roku 1897 Právo lidu v deník.

Tato všestranná otevřenost a boj o velkorysé perspektivy byl Masarykovou výhodou proti sociální demokracii, stlačené dogmatismem svých berlínských a vídeňských, ale i pražských vůdců, do omezeného stavovství a bezprostředních úkolů dne. Tutéž výhodu měl Masaryk i proti Josefu Kaizlovi (1854-1901), který proti Masarykovi napsal své České myšlénky (1895). Jistě nebylo těžké pro Kaizla (stejně jako později pro Jaroslava Golla a jeho žáky, zvláště Josefa Pekaře) poukázat na věcné nepřesnosti v Masarykově esejisticky laděné argumentaci. Ale tím, že stlačoval národní věc do vlivu okolí a do okamžiku, že hlásal mělký liberalismus a v oprávnění národní věci pouhou mocí, ulpíval na danostech a nedokázal vytýčit tolik potřebnou perspektivu. Josef Kaizl i Karel Kramář se omezili na jednoduchý nacionalismus, ze kterého zmizela veškerá velkorysost předrevoluční buržoazie. Palacký sice dokázal argumentovat na podporu svých tezí "realpoliticky", ale na rozdíl od Kaizla věděl, že "Realpolitik" je věcí okamžiku, kdežto skutečný život národa spočívá v perspektivě. Nelze tedy politiku redukovat na "Realpolitik". Je potřeba vědět, kam se má jít. Jak říká Voltaire: "Když národ ví, jak se chopit díla, když jej cizinci nezotročí a nevyhostí, snadno povstane z ruin a vždy se zase vzchopí".

Masaryk znal význam hmotného pokroku, ale dodával: "Nečekám spásy od žádné strany, ale budeme nepřemožitelni, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v okruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když je toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všechna viditelná organizace nám nepostačí".

Proto je třeba nebránit (jak to činili mladočeši) vytváření různých směrů a stran. Politická dělba práce je při vší jednotě nutná, to je důsledek sociálního vývoje moderní doby, tvrdí Masaryk. Politika jediného ovčince je scestná. Ale neméně scestné je v zahraniční politice obětovat pozlátku moci důležitější hodnoty. Kramář a jiní se lísali do přízně carismu, kterým Palacký i Havlíček tolik opovrhovali. Mladočeši sázející na "moc" se orientovali i ve Francii na síly reakce. Protože nejsou schopni dát české otázce skutečnou světovou dimenzi, selhávají i uvnitř Rakouska. Masaryk studuje Rusko, zmítané krizemi, které právě prožilo revoluci 1905-1907, a vydává roku 1913 studii Rusko a Evropa.

Orientuje se také v Západní Evropě a v Americe (zvláště v anglosaském světě), získává postupně konexe. Koncem předválečného období je zcela přesvědčen, že demokracie je forma adekvátní moderní společnosti, ale vyžaduje "výchovu k demokracii". Demokratické instituce samy nic nezmohou, jsou-li lidé, kteří je řídí (a kteří je užívají) antidemokraté. "Demokratismus totiž neznamená jen vládu masy, nýbrž také určitý životní a světový názor; socialismus nevyrostl nadarmo ve vzdělávacích spolcích a Lasalle a Engels věřili zcela upřímně ve vědeckost dělníků...“

Masaryk odmítal masovost hnutí za každou cenu. Předpokladem úspěchu hnutí je správný směr a ten dává vyzrálost vůdčích inidividualit. Tato vyzrálost se měří nepodléháním demagogii a masové hysterii. Masaryk sám prokázal svou vyzrálost v případě tzv. hilsneriády (1899), záhřebského procesu (1909), stejně jako kdysi po boku filologa Jana Gebauera, estetika Otakara Hostinského a historika Jaroslava Golla v době sporů o Rukopisy. Stranické rozdíly mu nebránily ve spojení s nejradikálnějšími českými nacionalisty Státoprávně pokrokové strany (Antonín Kalina, Lev Sychrava), kteří spojovali svůj program s válečnou porážkou habsburské monarchie.

Masarykova strana byla slabá, ale jeho vliv v českém kulturním a politickém životě značný. Blížila se válečná zkouška: "doba abnormální". Už v době druhého vydání České otázky (1908) připouštěl, že revoluce byly, jsou a budou. Masaryk kdysi říkal: "moderní česká politika nebude spoléhat na katastrofy a doby abnormální...doby takové jsou prospěšny jen těm stranám, které pevnou a většinou tzv. drobnou prací na doby mimořádné jsou připraveny". Na rozdíl od většiny vůdců české politiky (včetně sociálních demokratů) na "doby mimořádné" připraven Masaryk byl a dokázal se postavit do čela československé buržoazně-demokratické revoluce. Ta měla sice šanci přerůstat v socialistickou, ale tato šance nebyla zvládnuta.

Proč jsem ale zařadil tento výklad do dnešních diskusí o evropských volbách? Česká kultura byla úzce spojena s veřejným životem a nahrazovala často nedostatky české politiky. To dnes už bohužel neplatí, česká kultura je v podobné krizi jako česká politika. Před první světovou válkou v ní probíhala ostrá diskuse, jež vlastně bilancovala vývoj české společnosti od doby obrození. V této diskusi byly tlakem pravice síly, hájící (revolučně) demokratickou koncepci české kultury nuceny se spojovat. Paralelně tu probíhá boj o Smetanu, aféry v politice, diskuse o smyslu českých dějin atd. Situace v české kultuře se polarizovala. A před českou veřejností se ve válečné konflagraci otevřelo další rozcestí: buď buržoasně demokratické, nebo socialistické vyústění národně osvobozeneckého boje.

Viděli jsme, že v šedi české politiky vystupovala jako nejvýrazněji možná jen tato dvě řešení. Šlo o to, kdo na sebe strhne dědictví národního obrození. Přes heroismus dělnických a rolnických mas, které od prvních dnů demonstrovaly svůj odpor proti cizí, vnucené válce a umíraly na bojištích Evropy i Asie, zvítězila v tomto zápasu buržoazně demokratická alternativa, její přerůstání v socialistickou bylo zastaveno. Ukázalo se, že absence ucelené koncepce se v politice dříve či později vymstí a zejména dělnické hnutí na přízemní prakticismus doplácelo tím, že se dostávalo do vleku svého třídního protivníka. Sociální demokracie odpuzovala mnohé svou netvořivostí v kulturní oblasti. Byla lhostejná k faktu, že kdo ovládá český kulturní život, kontroluje velkou část společenského dění.

Ukázaly se také meze pozitivismu jako metody. Ze stanoviska řemeslných historiků Goll i Pekař vyčítali Masarykovi řadu historických nedostatků jeho způsobu filosofování, aniž ovšem chápali, oč vlastně Masarykovi jde. Některé Gollovy výtky byly ovšem oprávněné: Gollovi se například nezdá úplně korektní Masarykův způsob psaní o Marxovi a podceňování významu hospodářských poměrů. Podle Golla se historik může u Marxe naučit skutečnému historismu, i když jinak s odmítnutím marxismu souhlasí.

Jan Herben, který vedl promasarykovský časopis "Čas", zaútočil na politický kontext Pekařova a Gollova vědeckého stanoviska. Ve své brožuře "Masarykova sekta a Gollova škola" Herben zdůraznil, že bod rozchodu Masaryka a Golla spočívá v politické oblasti. Ne ve vědecké, jakkoliv záminkou snad byl spor o Hálka z roku 1894. Goll, citlivý a vzdělaný estét, nechápal estetické názory mladší generace Macharovy, Bezručovy a Šaldovy, která se nevyhýbala pohoršujícím tématům.

Herbenovi šlo o demokratismus v pojetí českých dějin, o domýšlení a docenění Palackého. A to se snažil udělat podle Herbena právě Masaryk, navzdory svým omylům historickým, a proto mu náleží právem vliv na historiky. Herben ovšem vyhrotil útok osobně: Goll vyrostl z materiálně bezstarostných poměrů, v klidu se mohl oddávat od mládí vědě pro vědu a vyhýbal se politické odpovědnosti. Neodpověděl známému historikovi Říma Theodoru Mommsenovi roku 1897, když tento žlučovitý pangermán chtěl napravovat ranami "tvrdohlavé české palice". Goll byl životní pozicí aristokrat a mělký skeptik, neschopný se pro nic velkého nadchnout. Jeho nerozhodnost prý vyústila ve vědeckých pracích v záplavu tří teček, objevujících se všude tam, kde měl říci svůj názor. Proto Herben mluví ironicky o Gollově "trojtečkovém filosofickém systému".

Za "trojtečkovým filosofickým systémem" ovšem vidí Herben Gollovo a zejména Pekařovo akceptování statu quo. Pekař opovrhoval lidem, prací mezi dělnictvem, "socializací vědy", hájil církev, šlechtu i Rakousko. A taková historie by měla mít vliv na národ? Estétství Golla a Pekaře ukázal Herben jako povýšenost nad lidem, nad věcmi veřejnými. V době hilsneriády "uráželo jejich (gollovců - M. R.) vkus, že univerzitní profesor se spustí do vřavy pro nějakého prašivého židáčka, otrhance a pobudu". Goll jako člen panské sněmovny hlasoval pro vládu a proti všeobecnému volebnímu právu. Goll ostatně zachoval věrnost Rakousku (stejně jako velká část, snad i většina Gollovy školy) i v době války 1914-1918.

Herben hodnotil politický profil a smysl Gollova a Pekařova postoje správně, ale například podle Nejedlého lidsky Gollovi ublížil tím, že přetřásal věc na veřejné půdě, že vláčel Golla špínou na stránkách "Času". Jde přece o věc, kterou mohou posoudit jen nemnozí, a Herben nepřípustnou formou ovlivňuje veřejnost. Nejedlý neschvaluje vyhrocenou Herbenovu tendenčnost a předhazuje mu i nekvalifikovanost ve věcech estetiky, spojování různosti mínění s morálně politickým hodnocením. V lecčems dává Herbenovi za pravdu, ale v těchto věcech se nemá bojovat pamflety, nýbrž odbornou polemikou.

Pekař odpověděl Herbenovi v knize "Masarykova česká filosofie" (1912) a již tímto názvem osvědčil to, že vůbec netuší, oč ve skutečnosti jde Masarykovi tam, kde se dotýká českých dějin. Ne o "českou filosofii", ale o opravdovost českého člověka současnosti uvnitř i navenek, o dějinnou odpovědnost. Jestliže vycházel z izolovaných faktů (a z toho, že v dějinách je jen diskontinuita, že jednotlivé epochy jsou uzavřeny v sobě a navzájem nesouvisí), bylo mu hračkou dokázat, že Herbenova a Kollárova humanita nemá věcně s českobratrstvím co dělat. Protože ho nezajímala genetická souvislost, ale jen přímá věcná shoda, odvozoval Pekař obrození výlučně z ducha romantismu a francouzské revoluce.

Česká humanitní idea je romantický výmysl a romantickým nevědeckým blouznivcem je mu i Masaryk. Ten podle Pekaře podlehl romantismu Palackého, který romantický kult lidu přenesl na Slovany (a zvláště na Čechy) jako lidový, demokratický živel po výtce. Pekař denuncuje Masarykův nehistorismus tím, že by titul jeho knih měl znít "Moji příbuzní v českých dějinách" (Pekař ovšem také hledal své příbuzné v českých dějinách a měl mnohem horší vkus). Jeho přístup je nevědecký, t.j. příčí se pozitivistickému ideálu vědeckosti. Masaryk podlehl apriorismu a znásilnil fakta. Herben se pak stal stoupencem "fanatismu tzv. humanity", která by se prý nevyhýbala kaceřování.

Pekař tak poprvé mohl veřejně proklamovat svůj pohled na české dějiny. Akcentoval všemohoucí vliv Západu (hlavně Německa) a kulturní nesvébytnost českého národa, svůj důraz na status quo, odmítl rozlišovat dvě linie a dvě kultury v českých dějinách, pokrokovou a zpátečnickou. Odmítl vyzdvihování lidu jako romantické blouznění. Nacionalismus omezuje Pekař na danosti: jeho zdůvodnění humanitním programem ve stylu Palackého odmítá a tak vlastně reprodukuje stanovisko Kaizla. I jemu schází vědomí nutnosti široce koncipované perspektivy (tím není řečeno, že by ji Masaryk podával, ale měl její vědomí). Pekař je mluvčí porevoluční buržoasie a jeho čas ještě přijde za vlády "panské koalice". Johann Gottlieb Fichte kdysi - na počátku boje německé buržoasie o emancipaci - řekl: "už pouhé pozorování tohoto světa nese s sebou absolutní požadavek lepšího světa". Novokantovec Hermann Cohen naopak už roku 1877 jako mluvčí porevoluční buržoasie tvrdí: "my nemáme potřebu tohoto lepšího světa". Pekařovi, který viděl původ všeho zla v komunismu, socialismu, židech a revolucionářích všeho druhu, byla po celý život bližší pozice Cohenova. A o to jde i dnes: už pouhý pohled na dnešní Evropskou unii nese v sobě požadavek lepší Evropy.

Zajímavě zasáhl tehdy do sporu o smysl českých dějin, o smysl Masarykovy výzvy Zdeněk Nejedlý. Pro dnešní generace, které ho mají zafixovaného úplně jinak, jde o překvapivou pozici. Nejedlý sice chválil věcný tón Pekařovy práce, ale právem oddělil Gollovu osobnost od Pekařovy, v níž tušil více stínů než u Golla. Nejedlý se ve své knize "Spor o smysl českých dějin" nejen pokusil o zprostředkování mezi oběma stranami sporu, ale též jejich extrémní stanoviska relativizoval a nastínil vlastní pozici. Na jedné straně odmítl pozitivistické ulpívání na izolovaných faktech, snižování teoretických konstrukcí a tvořivé síly intuice, na druhé straně apriorismus a věcné nedostatky Masarykových názorů. Ostatně spor o filosofii dějin podle Nejedlého mají vést historikové (nikoli filosof a historik!), "technicky i filosoficky sobě aspoň přibližně rovní".

Masaryk není práv historickému řemeslu, jistě. Ale "očistíme-li Masarykovy práce od zmíněných hraček a vyzvedneme-li je do říše ryzí spekulace, mohou být četbou svrchovaně nabádavou i pro odborné historiky". Masaryka nestačí vyvracet prostými izolovanými fakty, má-li jeho dílo inspirující význam a vliv pro vědce i pro národní veřejnost. Bez filosofie dějin, tvrdí Nejedlý na adresu Gollovu, není historie dostatečně vědecká, naopak Masarykova "filosofie českých dějin" (ani on nechápal, oč Masarykovi jde) je bez vědecké opory jen mravní výzvou, politickým apelem k veřejnosti. Nejedlý ví, že nová česká historie stojí pod úrovní Palackého, měřeno požadavky doby. Nejedlý cítí totéž co Masaryk, že chybí komplexní rekonstrukce historického procesu, syntéza, neboť jen v ní lze dosáhnout vědecké pravdy. Ale jaké jsou cesty k ní?

Protože Nejedlý byl po celý život historikem, který stál v podstatě mimo filosofii, její podstatu a smysl nechápal (zejména cizí mu byl myšlenkový svět německé klasické filosofie, zvláště pak Hegela, stejně jako Masarykovi), nachází cestu k syntéze prostřednictvím umění. Umění bylo začátkem XX. století v diskusích estetiků, filosofů chápáno jako poslední oblast tvořivé syntézy, jednotného lidského universa v hroutícím se světě, jako ostrov pravé aktivity, svobody, pravého lidství (tak např. mladý Lukács). Stejně chápe umění i Nejedlý, a proto volá: "Jisto jest, že naprostým ulpěním na požadavcích positivistických svazují se vědě křídla vzletu, a to konec konců nemůže být ani vědě nijak prospěšno. Podívejte se na umění: to také hledá pravdu...A jak ji umění nalezne? Úžasnou silou intuice...Jest tomu však v historii jinak? Není ve svém posledním důsledku tvoření historické tvořením uměleckým? Dávají nám prameny tolik, abychom z nich poznávali život? Ale není poznání života přece jen ideálem historie?" Jde mu o historii jako svobodnou tvorbu.

Revoluční procesy v Čechách i v Rusku správně pochopil jako výsledek dlouhodobého nazrávání neřešitelných rozporů, zatímco Pekař v ruské revoluci viděl spiknutí německých agentů, židů atd. To, že Rakousko je odsouzeno ke zhroucení, poznal až na konci září 1918.

Vznikl nový obraz Evropy a v něm svobodné Československo. Masaryk pochopil, že válka bude revolucí. Že nová Evropa bude jiná a cesta k ní vede přes demokratizaci společnosti. A o to jde i evropských volbách roku 2014. Cesta ke zvládnutí krize je v demokratické přeměně Evropy, v prohloubení a obohacení demokracie. Ano, Masaryk může být inspirací. I dnes.