Čas katedrál a scholastiky

Při jednom z pařížských pobytů jsem si s úžasem přečetl vyjádření velikého historika školy Annales Georgese Dubyho (1919-1996), že lidstvo čekají časy zmatků a že integrující nadějí může být myšlenka komunismu. Čeští televizní diváci znají tohoto francouzského historika jako průvodce televizním seriálem Čas katedrál, jehož předlohou byla stejnojmenná kniha téhož autora. Umění, kultura, kolektivní mentalita středověkých lidí byly hlavních tématem, stavební památky spíše zarámováním. Devět dílů seriálu možná někomu změnilo mnohým pohled na středověk.

Georges Duby vydal knihu Čas katedrál v roce 1976. V letech 1978 a 1979 se realizoval stejnojmenný televizní projekt, inspirovaný jeho studií. Sedmdesátá léta byla stále ve znamení kulturní převahy levice. Neokonzervativní vlna začala zasahovat do historiografie svým rozbíjením kolektivních entit a metodologickým individualismem o něco později. Kniha i seriál jsou ještě mimo vliv postmoderny s jejím úsilím o rozbití myšlenky pokroku a objektivní pravdy, stejně jako organické souvislosti dějinných epoch. Troufám si tvrdit, že Dubyho dílo přežije jakoukoli módu, včetně té postmoderní. Jeho srovnání forem strachu kolem roku 1000 a kolem roku 2000 vyznívá jako naděje pro dnešní lidi, kteří jsou sice vyčleněni z přirozených společenství, ale jsou velice flexibilní a tvořiví.

Uvedení do příběhu přinesl první díl seriálu, nazvaný Evropa prvního tisíciletí. Tato Evropa byla ještě civilizačně neukotvená, plná nestability, velmi zranitelná, ale otevřená novým možnostem více než jiné části tehdejšího kulturního světa. Georges Duby a jeho spolupracovníci udělali svůj seriál pro publikum, které je svým způsobem výlučné a dnes se vyskytuje už málo- je určen lidem, kteří mají určitý přehled o datech a faktech středověkých dějin. Jestliže na tom tehdy mohli autoři seriálu (stejně jako autor knihy) stavět, v českém prostředí prošlo historické vědomí strašlivou destrukcí, která přesahuje vliv běžné postmoderní relativizace. Duby poskytuje divákům historická data jen velmi úsporně a jen tehdy, je-li to nezbytně nutné. Georges Duby, vřazený do školy Annales, opouští pohodlnou a běžně užívanou cestu opření se o zřetězení fakt, která by se dala přeměnit v základní kostru vyprávění. Duby usiluje přímo o výklad faktů v souvislostech a jejich včlenění do struktury vztahů, které charakterizují feudální společnost. Za určitou interpretací se skrývá autorův pohled na svět a jeho koncepce subjektivity i objektivity, která je dnešní době málo pohodlná.

Duby překládá divákům svět středověku, tolik odlišný od našeho. Umění té doby pracuje se stabilními gesty a s ustálenou symbolikou barev, geometrických tvarů i drahých kamenů. Už kopule románské rotundy působí jako připomínka spojení mezi nebem a zemí, odvíjející se z kruhu, který se zakládá na čtverci. V gotické katedrále pak byla okna nositelem významově bohaté hry světel. Připomínám, že v době stavby katedrál se v západním myšlení výrazně rozšířila metafyzika světla. Bůh byl pro středověkého člověka světlem života a smyslem všeho dění. Duby divákovi osvětlí, proč v anglické katedrále (třeba ve Wellsu) geometrické linie mizí pod spletí bohatého kamenného listoví z fantazie vzešlých stromů. Umělec prostě uplatnil obraz čarovného lesa národních legend v řeči architektury.

Stavby, spjaté s náboženským kultem, byly prosycené symboly. Dominantním místem v tomto ohledu byly v raném středověku kláštery, střediska hospodářského a kulturního života v prvních staletích středověku. V nich nacházeli útočiště nejen členové různých řeholních řádů, ale také poutníci, kteří vyhledávali po celé Evropě místa naplněná duchovním významem. Svatá země byla daleko a spojená s řadou nebezpečí, a tak na popularitě nabývala místa jako Santiago de Compostella, ke kterému se sbíhaly cesty z celé Západní Evropy.

Poutníci měli nejen nalézt odpočinek a nutné zázemí, ale klášter na ně měl zapůsobit jako místo Božího míru a řádu. Kristus ukazoval cestu k ráji, ke světu dokonalejšímu a plnému harmonie. Do kláštera se přicházelo pro spočinutí těla, ale zároveň se odtud směřovalo ke spáse duše. Ale život středověkého člověka nelze zredukovat jen na poslušnost vůči symbolům a rituálům spjatým s katolicismem. Škola Annales ukázala mnohovrstevnatost středověké mentality, respektive tehdejších mentalit. Tehdejší filosofii a teologii nelze oddělovat od běžné životní zkušenosti středověkého člověka. Vnitřní svět byl pevně ukotven v dobových realitách. Vzpomínám, jak na mne kdysi hluboce zapůsobila kniha Ernsta Wernera Město a duchovní život ve vrcholném středověku. Přesun duchovního těžiště do měst měl zásadní význam a města se stala prostředím, kde nalezla své zázemí nová racionalita.

Jistě, vazba mezi duchovní sférou a společností se zejména v raném středověku nedá přeceňovat. Georges Duby to věděl, a proto vyčleňoval různé historické formy tehdejšího křesťanství. V 11. století představovalo do značné míry “náboženství smrti". Výmluvné a strach nahánějící obrazy z Apokalypsy vystřídal patos milosti známý z evangelií. Bůh se stal Bohem lásky, Bohem milujícím. Ve 13. století už bylo křesťanství náboženstvím lidu a symbolického významu nabyla postava svatého Františka z Assisi. Ten mluvil a psal o cudné sestře vodě, o bratru Slunci, o sestře smrti a jeho panteismem prosáklá víra sugeruje obraz hmoty, která se na člověka přátelsky usmívá. Je to svět plný bezprostřednosti a důvěrného kontaktu. Proto se stal znovu po staletích na začátku 20. století František z Assisi něčím atraktivním pro intelektuály (jako byl třeba mladý Lukács), v době, kdy už byla zjevná krize moderního světa.

Přestože je Georges Duby velkým znalcem opata ze Saint Denis Sugera, vidí vývoj středověkého umění jako téměř jednolitý proud, charakterizovaný spíš návazností než prudkými zvraty. Jenže to se změnilo jednak kvůli změně klimatu, jednak kvůli otřesu z “černé smrti”, kdy morové epidemie, mající původ kdesi v daleké Číně, kosily po celé Evropě statisíce lidí. V městech s vyšší koncentrací obyvatel byli lidé proti této hrozbě naprosto bezbranní. Neznali vysvětlení kromě hněvu Božího. Byl to masový šok pro všechny skupiny obyvatelstva a byl provázený i tím, že v Evropě začaly i tvrdé sociální konflikty. A tomto chaotickém propletenci zmizel onen všeobecně sdílený "jediný společný cíl všech umělců, disciplinovanost těla i ducha".

Ztráta vědomí spolehlivého řádu a jeho jistoty vedla k vnitřním krizím a rozpolcenosti umělců a myslitelů, ale i obyčejných lidí, kteří se denně potkávali se smrtí. Lidé začali hledat jiné a novým realitám více odpovídající zakotvení. Této potřebě odpovídalo to, co bychom mohli nazvat zniterněním víry, kdy si bohatší vrstvy začaly budovat domácí kaple a v amuletech si dopřávaly dokonce i miniatur katedrály. V Nizozemí se zrodil poměrně masový pokus o zniternění víry v podobě hnutí devotio moderna. Jeho ozvěny máme i u nás.

Na druhém konci tohoto procesu změn bylo naopak zesvětštění. Lidé odmítali asketické postoje a mystické proudy. Začali pozitivně vnímat, že tento svět může být ohromným zdrojem slasti, že svět je pole příjemného prožitku. I tady byla rovnováha mezi duchovním řádem a pozitivním vnímáním smyslového světa vychýlena. "Pravda se převléká do slavnosti", to je teze, která jakoby už předjímala Rabelaisovo vidění světa v jeho románu Gargantua a Pantagruel. Pro mne kdysi znamenala hodně kniha Michaila Bachtina o Rabelaisovi a lidové kultuře středověku a renesance. I středověk měl vědomí dvojpólovosti života. Svátečnost a kázní prosycený všední den se střídaly.

Masový zážitek náhlé a nečekané smrti tu rovnováhu rozbil. Lidé mohou náhle ztratit vše. A tak se šíří vědomí, že je třeba si život užít. Smyslovost ve stínu smrti je spojena s výzvou Boccacciovy knihy Dekameron, v němž se spojuje venku číhající hrozba smrti a nově objevený dráždivý svět erotiky a čistě tělesně pojaté sexuality.

Oproti některým řeckým svatým otcům zdůrazňoval svatý Augustin, že vše tělesné je součástí Božího plánu stvoření a nese tedy pečeť něčeho v zásadě dobrého. Tělo a tělesnost má dvojaký výměr. Jistě, podléhá zkáze a rozkladu, ale přináší také zážitek slasti a rozkoše. Ale od tělesnosti vede podle středověkých umělců cesta k duchovním hodnotám. Ve vrcholném středověku najdeme jak oslavu dvorské lásky, opěvované básníky a zhmotněné malíři a sochaři, ale vedle vyzdvižení lidské smyslovosti potkáváme smrt, rozklad tělesné schránky, utrpení.

V tomto protikladu a napětí žije pozdní středověk, zmítaný nejistotou. Evropa vytvořila fungující města, byla propojena obchodem a pouty hmotné i duchovní kultury. Poznala ale také smrt, valící se přes hranice států, proti níž byli i ti nejbohatší lidé bezmocní. Tento zážitek pomohl jak nástupu snah o proměnu společnosti, tak i snah o proměnu osobních životů, jak se rýsovaly v raném humanismu a rané renesanci. Krizi společnosti provází i krizový prožitek individua a postupný zrod nové mentality, mentality umělecké osobnosti. Umělec už nemá jen přitakávat pevnému řádu, který je hodný obdivu, ale má tvořit nové hodnoty. Nastupuje osobní prožitek a vztah. Masaccio portrétoval sám sebe, Jan van Eyck zpodobnil svou manželku. Ve středověku prakticky nemožná věc. A tak nám Georges Duby nenásilně navozuje zrod nové mentality, z níž se rodí novověk.

Seriál, který inspirovala Dubyho kniha, sugeruje obraz bohatě se členící a strukturující se společnosti a rozvětvení mentalit. Této nové rozmanitosti dokázal dát Georges Duby působivý literární výraz ve své knize, která českému čtenáři připomíná literární zralost například Josefa Šusty. Tak třeba klášter svatého Petra v Katalánsku spojuje Duby obrazem "zježená surová stavba". Jakoby před námi vyvstala chaotická změť neuspořádaného kamení. Řeknete si možná, že to můj osobní dojem, ale Duby chce, aby osobně oslovil čtenáře. Z jeho líčení lze vyčíst i něco jiného: katedrála jako ostrov řádu, bezpečí, jako prostor intimity a soustředění, důvěrné obeznámenosti s tím, co nás přesahuje. Duby má dar metafory, básnickou obrazotvornost, schopnost provokovat řazení nečekaných představ. Zejména tehdy, jde-li o pokus paralelami přiblížit určitý problém dnešnímu čtenáři nebo divákovi. Leckdy tak pronikne na povrch to, jak Duby vidí současný svět. To se stalo, když popisoval papežský palác v Avignonu, vzniklý v době, kdy se papežství stalo finanční mocností. Papežský palác v Avignonu prý "působí arogantně a dává najevo touhu po moci jako dnešní výškové budovy bank". Připomínám, že levicově orientovaná estetika (třeba Marinus Warnke nebo Horst Bredekamp) analyzovala právě v sedmdesátých letech, kdy Dubyho kniha a na ní založený seriál vznikaly, sociální funkci umění v kontextu upevnění moci a jejího zpochybnění a napadání. Jinak řečeno, tito autoři se zabývali uměním jako prostředkem a polem sociálních konfliktů.

Nejde tedy jen o nějakou daň popularizačnímu záběru, ale i o výraz hodnotové orientace autora. V lecčems se tu předjímají konflikty, probíhající v dnešní francouzské medievistice. Duby vidí například byzantské, východní křesťanství jako "mnohem civilizovanější" oproti Západu, což ale platí jen do určité doby. Od 11. století Byzanc v soutěži se Západem ztrácí už dynamiku, jakkoliv Konstantinopol byla ještě dlouho symbolem imperiální velikosti. Duby také výrazně oceňuje multikulturní Palermo. Zvláštní pozornost upnul i na severovýchodní Evropu. Ale převážně je Dubyho pohled dán jeho přednostním zaměřením na dějiny Francie a Západní Evropy. Pro čtenáře a diváka je určitě naprosto nečekané to, jak kritický dokázal být k dějinám Francie i Západu jako celku.

Jako by chtěl vyvažovat a vyvarovat se nařčení z okcidentalismu neboli západnictví. V posledních letech rozbouřila hladinu medivestiky diskuse kniha Sylvaina Gouguenheima Aristotelés na hoře Saint-Michel. Řecké kořeny křesťanské Evropy (Aristote au mont Saint-Michel. Les racines grecques de l´Europe chrétienne, Seuil, Paris 2008), která dokazuje, že křesťanská Evropa nepotřebovala k objevení antické filosofie arabské prostřednictví. Autor byl okamžitě napaden z xenofobie, příslušnosti k nacionální pravici, i když on a jeho rodina se vždy vřazovali do okruhu francouzské protifašistické resistence. Ve francouzské filosofické medievistice totiž už dlouho převažuje vliv lidí jako Alain de Libera, kteří zdůrazňují vliv arabského prostřednictví. Medievistický spor tak přerostl ve spor o multikulturalismus. Sborník, který uspořádali Philippe Büttgen, Alain de Libera, Marwan Rashed a Irène Rosier-Catach, měl být odpovědí na údajné podceňování Arabů a islamofobii (Les Grecs, les Arabes et nous. Enquête sur l´islamophobie savante, Fayard, Paris 2009). Dubyho postoj neměl tento kontext, ale je dokladem schopnosti zachovat si kritickou distanci vůči tradici vlastní země a civilizace, do níž patří.

Duby zaujímá kritický postoj k mýtu rytířství, který je ve francouzské kultuře dodnes dosti rozšířený. Duby je na straně těch, které středověká společnost utlačovala a marginalizovala, a vidí rytíře raně středověké Evropy, "rytířství, usídlené v rolnické Evropě", jako svého druhu "okupační armádu". Rytíři v jeho pojetí parazitují na rolnické a o něco později i na měšťanské Evropě. Jejich každodenní život znamenal "opájet se z masakrů a ničit bylo jejich hlavní starostí, a večer se opájet zpěvem. Takový byl moderní svět 11. století. Útok, rabování, válka..." Tam, kde byl feudalismus slabě rozvinut, na severovýchodě Evropy, panovaly ve srovnání s tím skoro idylické poměry. V Norsku byli třeba sedláci zastoupeni na zemském sněmu. Slabost feudálů této oblasti byla dána i tím, že jejich země se nacházely na "rozhraní civilizovaného a rytířského světa".

Meč, tolikrát opěvovaný symbol a znak rytířství, vidí Duby jako "znak moci, nástroj nadvlády a vykořisťování lidu". I to ukazuje jasně, na čí straně Duby je, že se opírá o historický materialismus s jeho teorií tříd vládnoucích a vykořisťovaných. Ve škole Annales patřil Georges Duby mezi ty historiky, kteří se inspirovali marxistickým výkladem dějin, přijímaným ovšem značně výběrově a velmi neortodoxně. Dubyho pohled na svět a dějiny se navíc utvářel v době, kdy levice měla kulturní hegemonii a v akademickém prostředí byl její vliv ve Francii velice silný.

Duby nikdy nezapře svůj styl a způsob historického podání. Zdůrazňuje neustále potřebu respektovat "jazyk doby", což je řeč gest a symbolů. To je postup, který mu umožňuje vidět dynamiku tehdejší doby takřečeně zevnitř. Georges Duby ale nepodléhá kouzlu barvitě stylizované kultury vládců a elit, je schopen vidět společnost zdola. Jeho sugestivní vylíčení a předvedení "třídně nespravedlivé" středověké společnosti není jen věcí morálního postoje. Dubyho sympatie jednoznačně patří "vykořisťovaným", což v kontextu devadesátých let, kdy se česká divácká veřejnost seznámila s jeho dílem, působilo jako hozená rukavice dobovým módám. Tím spíš dnes, kdy nad marxismem, který se vrací v kontextu krizi do celého společenskovědního diskursu, mohou ohrnovat nos jen provinční hlavy v českých akademických institucích. Pro Dubyho nebyla inspirace historickým materialismem věcí dobové módy, ale především záležitostí vědeckého přesvědčení. Dokázal to i svým výrokem o komunismu, který jsem uvedl výše. Georges Duby byl velký historik a jeho dílo vypovídá nejen o předmětu zkoumání, ale také o době vzniku jeho knih a také o jeho myšlenkovém světě a názorech.

* * *

Georges Duby je dokladem, že v historické práci není primární diskontinuitní řez, který by rádi mnozí vymítači minulosti udělali, ale jednota kontinuity a diskontinuity. Historikové s velkou silou koncepčního myšlení nebudou nikdy zapomenuti. Ani Gibbon, ani Ranke, Mommsen, Weber, Troeltsch, Bloch, Finley, Le Goff, Duby. Je dobře, že česká kulturní veřejnost má možnost poznávat i jeho dílo, byť s určitým zpožděním. Tím spíše, že česká historiografie prochází krizí témat, úrovně i osobností. Lidé formátu Miroslava Hrocha patří dnes už do starší generace a v mladším pokolení historiků chybí. Škola Annales zanechala svou stopu i v českém historickém myšlení (například u Jaroslava Kudrny, osobnosti, která byla asi nejvíce obeznámena s proudy západního i východního dějepisného myšlení), ale širší veřejnost měla ke klíčovým dílům zástupců této školy jen omezený přístup. Nesmírně důležité je zpřístupnění příslušných děl v češtině. Proto je třeba přivítat, že Čas katedrál byl uveden na televizní obrazovku a pak i knižně vydán, nebo že jsme se dočkali vydání vyčerpávajícího souhrnu Jacquese Le Goffa La Civilisation de l´occident médiéval (v českém překladu jako Kultura středověké Evropy).

Tato kniha byla dlouho českou historickou obcí očekávána, a přece nevzbudila žádnou výraznější diskusi. Proč se předmětem výměny názorů nestala ani taková práce jako kniha Kultura středověké Evropy z pera Jacquese Le Goffa? Není to doklad mé teze o krizi české historiografie?

Její autor patří podle častých řazení ke třetí generaci školy Annales. Uvedenou souhrnnou publikaci dokončil už v roce 1964. Jacques Le Goff je velmi blízko metodě, pojetí i soudům Georgese Dubyho a jeho Času katedrál. Není to ani náhoda, ani shoda okolností. Je to sdílený generační prožitek. Shodná je také schopnost vyvolat ohlas odborné veřejnosti.

V obou případech musím konstatovat převažující nezájem českých historiků zaujmout k oběma dílům nějaké stanovisko. Přitom zveřejnění překladu Le Goffovy knihy na rozdíl od uvedení Dubyho seriálu určitou odezvu mělo. Nikoli ale diskusi, která by posunula kupředu úroveň historického myšlení v naší zemi.

Duby se zabýval obsáhle fenoménem krize a otřesu daného tehdejším pocitem nejistoty v propojené, tehdy “globalizované” Evropě. Z tohoto prožitku otřesu zaběhaného řádu a z vědomí nejistoty se začala rodit potřeba hledat nové zakotvení. To je něco, co v současnosti důvěrně známe.

Duby nikdy nezapře svůj styl a způsob historického podání. Zdůrazňuje neustále potřebu respektovat "jazyk doby", což je řeč gest a symbolů. To je postup, který mu umožnuje vidět dynamiku tehdejší doby takřečeně zevnitř. Georges Duby ale nepodléhá kouzlu barvitě stylizované kultury vládců a elit, je schopen vidět společnost zdola. Jeho sugestivní vylíčení a předvedení "třídně nespravedlivé" středověké společnosti není jen věcí morálního postoje. Dubyho sympatie jednoznačně patří "vykořisťovaným", což v kontextu devadesátých let, kdy se česká divácká veřejnost seznámila s jeho dílem, působilo jako hozená rukavice dobovým módám. Tím spíš dnes, kdy nad marxismem, který se vrací v kontextu krizi do celého společenskovědního diskursu, mohou ohrnovat nos jen provinční hlavy v českých akademických institucích. Pro Dubyho nebyla inspirace historickým materialismem věcí dobové módy, ale především záležitostí vědeckého přesvědčení. Dokázal to i svým výrokem o komunismu, který jsem uvedl výše. Georges Duby byl velký historik a jeho dílo vypovídá nejen o předmětu zkoumání, ale také o době vzniku jeho knih a také o jeho myšlenkovém světě a názorech.

* * *

19.4.2014